Natištěný obrázek na kousku polokartonu, na druhé straně popsaný, s nalepenou známkou na úhradu poštovného a razítkem, to je pohlednice prošlá poštou - něco tak běžného, s čím se každý z nás během života dostává do styku nesčíslněkrát. Tak ji znají z praktického používání současné žijící generace.

Pohlednice vznikla po delším, velmi zajímavém vývoji. V uvedené podobě se objevila až kolem přelomu století. Její historii bohužel nelze dnes již zachytit do všech detailů. Seriózní zpracování je totiž značně závislé na dochovaných exemplářích jak před vznikem korespondenčního lístku (do roku 1869), tak po něm (především v období prvních dvaceti let, 1869 až 1890) a zejména na jejich dostupnosti.

Dalším velkým problémem jsou ve většině případů nedokonalé popisy zachovaných exemplářů, a to přímo v příslušné odborné literatuře. Pro nedostupnost originálů je současný badatel odkázán bohužel jen na tyto mnohdy povrchní popisy a reprodukce, často jen jedné, nápadnější strany pohlednice, korespondenčního lístku, celiny, či exemplářů, které nelze zařadit ani k jedné jmenované poštovní celistvosti. Maximálně seriózní badatel by musel být neustále na zahraničních cestách a na návštěvách u sběratelů, vlastnících exempláře popisované v literatuře. Neustálým ověřováním a srovnáváním takových exemplářů a vyhledáváním dalších by se pak mohl co nejvíce přiblížit skutečné historii pohlednice a korespondenčního lístku. Takového ideálního badatele by sběratelství pohlednic, které se nazývá filokartie (předtím ještě kartofilie), potřebovalo již jako sůl. Neboť pohlednice nebyly v minulosti, a vlastně ještě poměrně nedávno, předmětem vědeckého zkoumání. Ani u sběratelů, protože ti se zajímali a dodnes převážně zajímají především o sběr exemplářů, které mají pro ně osobní přitažlivost a hodnotu, aniž by aspirovali na badatele anebo se alespoň blíže o téma zajímali.

Situace se lepší teprve v současnosti. Také proto, že sběratelství má dnes poněkud jinou náplň i cíl. Kromě nostalgie je to i úctyhodná snaha zachovat alespoň tu část materiálu, která po různých dějinných peripetiích je ještě stále k dispozici. V důsledku tohoto zvýšeného zájmu o starožitnosti, sběratelství pohlednic a vůbec obecně o vše staré, se snad filokartie konečně dočká docenění jako pomocný obor výtvarného umění, architektury a historie. Podobně jako třeba heraldika, která je již dávno pomocným vědním oborem historie. Například po 2. světové válce při rekonstrukci a znovuvýstavbě starého centra Varšavy, ale i jiných měst, a řady budov v bývalém Leningradě bylo kromě jiného použito také starých pohlednic, neboť fotografie objektů lehly popelem i s nimi. Prostě se nedochovaly, zatímco pohlednice roztroušené po různých soukromých sbírkách ano. Výpovědní hodnotu místopisných pohlednic konečně pochopila česká, moravská a slezská muzea, která zakládají nebo již řadu let mají založeny filokartistické sbírky, jež dále rozmnožují. Základ jejich sbírek pochází většinou z odkazů, pozůstalostí a z darů místních sběratelů a rodáků.

Za vzdálené předchůdce pohlednice lze považovat ilustrované vizitky, které se používaly snad ve 14. století (někde se uvádí již 13. století), hrací karty, na jejichž okraj napsal občas hráč své jméno, asi od 17. století ilustrované obchodní reklamy, přibližně od 18. století ilustrovaný dopisní papír a od roku 1840 ilustrované dopisní obálky. Dále od roku 1854 fotografické vizitky (formátu přibližně 6×9 cm), které od roku 1866 doplnily ještě větší kabinetky (asi 11×16 cm).

Dne 6. května roku 1840 vydala Velká Británie první poštovní známky světa pro odesílatele k vyplácení jejich dopisů. Do té doby bylo poštovné placeno příjemcem. Otcem radikální reformy byl Sir Rowland Hill, který navrhl vypracovat a vydat také ilustrované předfrankované obálky a obaly na dopisy. První návrh kresby pro tyto poštovní ceniny naskicoval tužkou zřejmě Henry Cole, asistent Hilla, avšak jeho návrh nebyl přijat. Realizován byl až návrh Sira Williama Mulreadyho. Zjednodušeně se o obou ceninách hovoří jako o Mulreadyho obálkách. Byly vydány v hodnotách One Penny a Two Pence v černé a modré barvě - tedy shodně s hodnotami a barvami prvních poštovních známek. U obálky hodnoty One Penny je zaznamenáno její poštovní použití již 1. května 1840. Ještě téhož roku vyšla řada obálek s karikaturami Mulreadyho kresby. Mimo Anglii se ilustrované obálky rozšířily nejvíc ve Spojených státech amerických.

Tam již v roce 1861 měli patent na korespondenční lístek John P. Charlton (někde Carlton) a H. L. Lipman z Filadelfie. Na adresní straně byly tři tečkované linky, místo pro poštovní známku a text: „copyright Secured 1861-Lipman’s Postcard-Patent Applied For (někde se uvádí Lipman’s Postal card)“. Na Lipmanových lístcích se objevily i reklamní texty, například : „Tento lístek umožňuje rychlou výměnu informací. Stojí pouze polovinu obnosu, kterou byste vydali za dopisní papír a obálku. Ulehčuje zároveň poštovní manipulaci.“ Pošta ale za lístky požadovala stejné výplatné jako za dopis. Některé další firmy uváděly na takových lístcích kreslené reklamy. Tyto lístky byly zřejmě první, které měly úřední povolení pro doručování státní poštou (z 27. února 1861). Neujaly se však a delší čas nebyly asi ani vyráběny. Nejstarší známý exemplář prošel poštou až v říjnu 1870.

V  roce 1865 se v Karlsruhe konala pátá rakouskoněmecká poštovní konference, jejíž účastníci byli seznámeni se spisem Heinricha von Stephana (1831-1897), ve kterém doporučoval zavedení státem tištěného a prodávaného „otevřeného poštovního lístku“. Přestože ohlas mezi delegáty byl příznivý, návrh byl zamítnut německou vládou z obavy před částečnou ztrátou příjmů.

O  tři roky později obdržel Hlavní poštovní úřad v Berlíně téměř současně ještě dva podobné návrhy. První byl od lipského knihkupce Friedleina (v červenci 1868), který žádal o povolení vydávat „univerzální korespondenční lístek“, druhý od další lipské knihkupecké firmy Friedricha Wilhelma Pardubitze (1. srpna 1868), doporučující zavedení „univerzální korespondenční karty“. Jedna strana „karty“ měla být určena pro adresu, na druhé mělo být natištěno 30 různých textů. Šlo o krátké fráze různých pozdravů, blahopřání k narozeninám, k svátku, vyjádření soustrasti apod. Odesílatel „karty“ si mohl vybrat libovolnou frázi a přeškrtnout ostatní. Oba návrhy Hlavní poštovní úřad odmítl, zejména proto, že lístky postrádaly charakter dopisu.

Myšlenka zavedení „otevřeného poštovního lístku“, která zazněla v Karlsruhe, vzbudila zájem rakouského zástupce Kolbensteinera, který s průběhem konference seznámil profesora ekonomie na Vojenské akademii ve Wiener Neustadtu, Dr. Emanuela Herrmanna (1839-1902). Toho myšlenka zaujala natolik, že se jí v následujících letech začal intenzivně zabývat. Dne 26. ledna 1869 zveřejnil ve vídeňském večerním listě Neue Freie Presse obsáhlý článek s návrhem na zavedení otevřeného korespondenčního lístku na území Rakouska-Uherska o velikosti dopisní obálky, který by se frankoval dvěma krejcary.

Herrmann kromě jiného vycházel z toho, že náklady na dopisy byly příliš vysoké. Přitom obsahem asi jedné třetiny všech obchodních i soukromých dopisů bylo jen velmi stručné sdělení, které nemělo charakter důvěrností ani tajných zpráv a mohlo se tedy klidně psát na otevřený korespondenční lístek.

Ministerstvo pošt Rakouska zareagovalo výjimečně pružně a proti své běžné praxi až nezvykle rychle. A tak dne 25. září 1869 vydalo výnos o zavedení korespondenčního lístku do poštovního provozu. První výtisky spatřily světlo světa 1. října 1869. Žlutá dvoukrejcarová známka byla na lístku přímo natištěna, lístek nažloutlé barvy o rozměrech 122×85 mm měl jednu stranu výhradně určenou pro adresu a druhou čistou pro sdělení.

V  Rakousku-Uhersku byly během prvních tří měsíců prodány skoro tři miliony korespondenčních lístků. A tak myšlenka von Stephana, realizovaná Dr. Herrmannem, dala světu korespondenční lístek a tím vlastně i pohlednici, která se z něj přes řadu předchozích, souběžných a pozdějších forem postupně vyvinula. Masová obliba korespondenčního lístku v Rakousku-Uhersku přiměla i ostatní země světa k následování. Jako první se připojila Severoněmecká konfederace (ustavena 1866), kde byl korespondenční lístek dán do prodeje 25. června 1870. Měl formát 163×108 mm a známka se na něj musela lepit. Frankoval se známkou v hodnotě jednoho stříbrného groše, což byla sazba pro běžný dopis ve vnitrozemí. Veřejnost ale ocenila vynucenou stručnost sdělení, neboť jen v Berlíně se uvedeného dne prodalo nadšeným zájemcům kolem 45 tisíc lístků. Do konce roku 1870 se jich v Německu prodalo přes 10 milionů.

V  roce 1870 byly korespondenční lístky zavedeny ještě v Bavorsku, Württembersku, Švýcarsku a Anglii (někde uvedeno 1871 i 1874). Dále je v roce 1871 následovaly Belgie, Holandsko, Dánsko, Finsko, sjednocené Německo a Kanada, v roce 1872 Norsko, Švédsko, Rusko a Cejlon (Srí Lanka), v roce 1873 Francie, Srbsko, Španělsko, Island, Chile, Japonsko, Spojené státy americké, v roce 1874 Itálie, Rumunsko a Lucembursko, v roce 1875 Guatemala, v roce 1876 Řecko, v roce 1877 Turecko, v roce 1878 Portugalsko, Persie atd. Postupně byly korespondenční lístky zavedeny do poštovního provozu na celém světě. Upozorňuji, že se data v odborné literatuře bohužel někdy značně liší. Řada nesrovnalostí se již objevila na jubilejní pohlednici v roce 1894, vydané k dvacátému pátému výročí vzniku korespondenčního lístku ve Vídni [obr. VIII, IX].

Ohlas na vydání korespondenčních lístků byl zhruba všude stejný - nadšené přijetí a rychlé využívání v denním životě milionů lidí. V Anglii se první den prodalo dokonce 575 tisíc kusů a během několika týdnů bylo odesíláno poštou týdně jeden a půl milionu exemplářů. Za celý rok 1870 zde dosáhl počet odeslaných lístků 75 milionů. Různá literatura uvádí dle statistik ještě další ohromující čísla. Mimochodem, než byl korespondenční lístek standardizován do dnešní podoby, prošel ještě mnoha typovými variantami. Na rozdíl od korespondenčního lístku-dopisnice, která je státní ceninou, je pohlednice výsledkem původně soukromé výroby a podnikání. Řada pokusů v tomto směru se uskutečnila dávno před vznikem korespondenčního lístku. Zavedení takových soukromých výrobků do poštovní přepravy mělo být vždy povoleno poštovní správou. Jenže jak známo, nařízení jsou od toho, aby se obcházela. Kdo byl tedy první, kde to bylo, co to bylo a hlavně jak to bylo? Těžko říci, posuďte sami.

Již v roce 1777 se z anonymního světa převážně druhořadých malířů a rytců vynořuje jedno z prvních jmen. Pokus Francouze Demaisona, vydávat „otevřené pozdravné lístky“ s rytinami a s předtištěným textem však brzy ztroskotal na nezájmu veřejnosti, zejména tzv. vyšší společnosti. Vadilo, že text si mohl kdokoliv přečíst. Po citelných finančních ztrátách se Demaison nevýnosného nápadu vzdal a záhy poté zmizel beze stopy v krvavých zmatcích Velké francouzské revoluce.

Údajně první blahopřejné lístky byly vydány ve Skotsku s nápisem „ Compliments Of The Season“ (Příjemné svátky). První z nich byly vyrobeny v roce 1841 v tiskárně Charlese Drummonda v Edinburghu. Lístky byly posílány v obálkách. Známka One Penny se lepila na dopis v místě a ve Skotsku, Two Pence na dopis do Anglie a zahraničí.

Pár dní před Vánocemi roku 1843 konstatoval londýnský ředitel muzea (či obchodník) Henry Cole, možná již zmíněný spolupracovník Rowlanda Hilla : „Zapomněl jsem poslat přátelům blahopřání.“ Narychlo si proto nechal natisknout a posléze ručně kolorovat asi tisíc kartiček s vánočním motivem. Tak prý vznikly první anglické vánoční pohlednice, které se ale posílaly v dopisních obálkách. Existují i jiné verze, uvádí se jiné jméno, další jména apod. Údajně v 50. letech 19. století posílal vrchní anglický lovčí Nicholas Perry dopisnice s pozváním na hony. Podobné lístky s obrázky se od 60. let 19. století posílaly i v Německu. V Anglii tou dobou procházely poštou vizitky s krátkým sdělením, frankovány jednopennyovou známkou.

Za „vynálezce pohlednice“ je také označován Angličan baron Raphael Tuck, původně zřejmě neprosperující knihtiskař. To se změnilo, když prý v roce 1866 začal s výrobou vánočních dopisnic (dle jedné zprávy „vynalezl pohlednici“ až v roce 1884). Tucka jednoho dne napadlo, že dopisnice opatřená pohledem na nějakou krajinu, cizí město, panské sídlo či blahopřejný lístek s příslušným vyobrazením řekne příjemci mnohem více než zdlouhavé psaní a odesílateli zároveň uspoří čas a práci. Tyto předpoklady se také dokonale vyplnily. Po několika málo letech byl již majitelem obrovského podniku pro výrobu jedno i vícebarevných pohlednic.

V roce 1868 byla v Německu doručena poštou „pohlednice“ neobvyklého formátu 18×12 cm, jejímž autorem byl berlínský litograf J. Miesler. Na přední straně je v ozdobných kartuších zobrazeno osm význačných berlínských budov a uprostřed mezi nimi pod nápisem „Sehenswürdigkeiten Berlins“ (Pozoruhodnosti Berlína) je uvedeno, kdy je lze navštívit.

Téměř současně se zavedením korespondenčních lístků se na nich začaly objevovat všelijaké otisky firemních razítek (z gumy i kovu) jak na textové, tak i adresní straně. Ty lze nalézt i na dopisních papírech, třeba pod podpisem majitele firmy, někdy i v záhlaví. Kromě otisků ručních razítek se začaly používat různé firemní přítisky (například znaky a obrázky firmy na textové či adresní straně) prováděné již v tiskárnách. Někteří jedinci, ať již výtvarně méně či více nadaní, začali také občas na korespondenční lístky něco adresátovi přikreslovat, stejně jako to dělali někteří již předtím na dopisní papíry. Pro uvedené účely byly přece jen vhodnější korespondenční lístky většího formátu. A těmi byly v 1. polovině 70. let 19. století zejména první lístky Severoněmecké konfederace, o poznání větší než první rakousko-uherské korespondenční lístky.

Také první známý dochovaný obrázkový přítisk provedený v tiskárně, resp. profesionálním tiskařem, je na lístku Severoněmecké konfederace. Vyrobil ho či nechal vyrobit knihkupec a majitel tiskárny August Schwartz v Oldenburku. Po vypuknutí prusko-francouzské války odeslal 16. července 1870 svému tchánovi a tchyni do Magdeburku (kde v souvislosti s přesuny vojsk uvízli cestou z Mariánských Lázní) lístek s latinským sdělením, na jehož adresní stranu natiskl do levého horního rohu obrázek dělostřelce obsluhujícího kanón. Protože obrázek není o mnoho větší než nalepená známka v protilehlém rohu, je lístek po výtvarné stránce pozoruhodně vyvážen. Přítisk je asi černý (odhad jen z reprodukce). Schwartz nevyrobil jen jediný exemplář. Kolik jich původně bylo se ale nikde neuvádí. Zřejmě se dochovaly ještě další, ale nejstarší z nich je výše popsaný.

Za první soukromý přítisk je v některé literatuře považován obrázek kláštera Stift Melk a.d. Donau na rakouském korespondenčním lístku z první emise, vydané v roce 1869. Byl odeslán z Vídně dokonce již 31. prosince 1869. Jenže tato veduta kláštera se objevuje na dalších emisích korespondenčního lístku z roku 1883 a 1897. Srovnáním obrázků na všech třech emisích pomocí ultrafialové lampy byl zjištěn totožný původ a zřejmě jde o dodatečný přítisk na první emisi.

Jednou z nejzajímavějších ilustrovaných dopisnic je lístek administrace časopisu Zmaj (srbsky Drak), který vycházel ve Vídni v srbské řeči a byl tedy tištěn azbukou. Kresbu propagující tento časopis navrhl srbský armádní zeměměřič, sloužící ve Vídni, Petar (někdy se píše Peter) Manojlovič a do mědi vyryl R. von Waldheim. Lístky byly vytištěny údajně v říjnu nebo v listopadu roku 1870 (podle novějších údajů až v roce 1871) [obr. X].

Aby cenzoři za prusko-francouzské války měli ulehčenou práci, bylo vydáno nařízení podávat dopisy na poštu v otevřených obálkách. A tak někteří logicky uvažující korespondenti začali posílat psaní jen na půlených dopisních papírech. V roce 1870 v městečku Sillé le Guillaume, v jehož okolí se nacházela řada vojenských jednotek, byly velmi brzy vyčerpány veškeré zásoby dopisního papíru. Dovedný místní papírník Leon Besnardeux, kterému zbyl na skladě kartón, brzy objevil jednoduché řešení. Nechal z kartónu nařezat malé kartičky, kolem adresy a místa pro známku natisknout emblémy vojenských jednotek přítomných ve městě - a nestačil je prodávat. Na popsané kartičky se musela nalepit známka jako na dopis. Dochovalo se jen několik nepoužitých exemplářů, poštou prošlý ani jeden. Reprodukce jednoho z nich je na obr. XI.

Dne 1. října 1870, kdy byl v Anglii zaveden korespondenční lístek, byla vydána i reklamní dopisnice Královské polytechniky v Londýně. Na dopisnici je kresba s textem, který vítá zavedení nižšího poštovného ve srovnání s dopisem a oznamuje některé společenské akce této instituce.

Za „vynálezce pohlednice“ je rovněž považován Ludolf Parisius (některé prameny uvádějí Rudolf, Brisius, Praisius a jiná jména) - farář v Osterode. Na počátku tohoto „vynálezu“ stály prý dvě vlastnosti - poslušnost a lenost. V roce 1870 (dle jiných verzí 1871 i 1872) musel Parisius jako student göttingenské univerzity z příkazu rodiny napsat a poslat všem příbuzným gratulační lístky. Aby si usnadnil práci, namaloval si dostatečnou zásobu lístků s blahopřáním a dokonce je rozmnožoval hektografem, což byl přístroj na rozmnožování ze želatinové vrstvy pomocí anilinového inkoustu. Když se o jeho nápadu dozvěděl místní papírník Heinrich Lange, začal takové dopisnice vydávat tiskem sám. Žádný poštou prošlý exemplář se však nedochoval. Další exempláře aspirující na první pohlednici vydal v roce 1872 Frank Rorich v Norimberku. První je s rytinou Curychu (šest záběrů na město), další s pohledem na Norimberk. Jak vypadá adresní strana, je zatím předmětem dohadů.

Téměř shodného typu se Schwartzovým obrázkem vojáka u kanónu je přítisk malého obrázku budov na vrcholu Sněžky. U nejstaršího, poštou prošlého exempláře se uvádí datum 22. červenec 1873 [obr. XII]. Z  reprodukce vím o exempláři s razítkem 17. srpna 1873, z literatury s datem 24. srpna 1874, v české literatuře je v jednom případě uvedeno datum 23. červen 1873 bez bližších údajů, které považuji za špatně opsané z reprodukovaného exempláře. Z opatrnosti bude asi u těchto přítisků lepší uvádět jen rok 1873. Lístek s vrcholem Sněžky se zejména v české odborné literatuře označuje za nejstarší českou pohlednici. Avšak vzhledem k tomu, že je třeba ho považovat za výrobek německý, je lépe mluvit o jednom z vývojových typů pohlednice s prvním záběrem z území Čech.

Z literatury vyplývá, že existovaly i takové exempláře s obrázky Sněžky, které se na lístek lepily jako známka. Byly natištěny na tenký papír bez lepu či s lepem. Po vystřižení se lepily na německé korespondenční lístky, vydávané od roku 1873, do levého horního rohu, na místo popsaných přítisků. Je pravděpodobné, že obě kresby vrcholu Sněžky (tisk na zvláštní papír a přítisk přímo na lístek) jsou shodné, včetně barevných variant. Ve starší literatuře jsou uváděny dva exempláře s nalepenými obrázky, prošlé poštou 17. srpna 1874 a 24. září 1874, avšak bez dalších údajů. Nebyly to jen obrázky se Sněžkou, ale i jiných míst. Např. hradu Kynast v Podkrkonoší (Chojník v dnešním Polsku), jak dokumentuje exemplář, který byl odeslán z Hermsdorfu (dnes polský Sobieszów) 15. října 1874 a došel do Děčína překvapivě již 16. října 1874 - [obr. XIII].

Později se privátní přítisky přestěhovaly na druhou stranu korespondenčních lístků, určenou pro sdělení. Avšak teprve změny poštovních předpisů v 70., 80. a dalších letech 19. století postupně uvolnily cestu k dopisnici bez natištěné známky - neboli k pohlednici. Např. v Anglii a Německu bylo v roce 1872 povoleno vyrábět korespondenční lístky soukromě. Ve stejném roce bylo v Rakousku-Uhersku povoleno soukromníkům provádět reklamní přítisky na adresní stranu korespondenčních lístků, od roku 1882 však pouze na sdělovací stranu. Soukromá výroba korespondenčních lístků byla v Rakousku-Uhersku povolena později, asi od roku 1885. Nakonec soukromníci tiskli celé korespondenční lístky bez přítisků i s přítisky a vzápětí či současně již i kompletní pohlednice s tzv. dlouhou adresou, tj. adresní stranou s natištěnými linkami a místem pro nalepení známky. Avšak kromě napsané adresy tam již, po vzoru korespondenčních lístků, nic jiného (tedy žádné sdělení) nesmělo být.

V  roce 1875 (někde se uvádí 1874) prý August Schwartz vyrobil svou první pohlednici z původního dřevorytu grafika Gubitze (o adresní straně se ale nic bližšího neuvádí). Na podzim téhož roku vydal Schwartz již dvě série po 25 pohlednicích, které byly již obchodním podnikem. K jejich výrobě použil značné zásoby dřevorytů, jimiž ilustroval časopis Volksbote, jím vydávaný.

Kdo tedy vyrobil a poslal skutečně první pohlednici, nebudeme moci asi již nikdy říci s naprostou jistotou. Je výsledkem řady soukromých experimentů a shody okolností, někdy i vyložených náhod (například v období válečných konfliktů). Za vznik pohlednice vděčíme několika souběžným faktorům, z nichž rozhodující byla možnost hromadné výroby, oblíbenost nového způsobu sdělování zpráv a příslib velkých zisků pro podnikatele.

Ze 70. let 19. století jsou korespondenční lístky s přítiskem a pohlednice velmi vzácné. Ale i z 80. let se jich uchovalo poskrovnu. Pohlednice z tohoto období byly jednobarevné, většinou jen s malými obrázky, často špatně tištěnými, nevýraznými. Teprve později se obrazová část začala zdokonalovat, rozjasňovat barvami a na straně pro sdělení zabírat stále více místa, až nebylo pomalu kam napsat ani pozdravnou větu adresátovi. Adresní strany nebylo možné zpočátku v tomto směru využít a tak odesílatelé psali kolem okrajů, na volná místa obrázků i přes ilustrace. Avšak s postupně se zdokonalujícím tiskem to většině odesílatelů bylo líto, neboť se začaly objevovat překrásné barevné litografie, pohlednice s nejrůznějšími rámečkovými klišé, reliéfní, zlacené, s barevnými emblémy apod. Anebo to přestalo být možné, protože byly vyráběny i pohlednice např. s otáčecími kotouči, vysouvací, průsvitné - s jiným obrazem proti světlu, hrací (k nimž bylo třeba si ale opatřit speciální hrací strojek). Také pohlednice kuriózních tvarů (např. jako půllitr piva, kapr, hrníček, prasátko, talíř, truhla atd). Dále pohlednice zdobené peřím, tkaninou, mechem, korkem, lidskými vlasy, skelnou drtí, ale i pohlednice z různých jiných netradičních materiálů i v nestandardních velikostech. Např. od méně běžného miniformátu 9×4,5 cm (pohlednice Mělníka, prošlá poštou v roce 1901) až po obří formát 30,8×22,8 cm. Z miniformátů je však daleko známější rozměr 14×4,3 cm (Benátky, Barcelona atd.).

Tematická rozmanitost a zdobení pohlednic nemělo hranic. Spotřebitelé nevycházeli z údivu a odbyt byl stále větší. Pohlednice se na přelomu 19. a 20. století staly nejrozšířenějšími listovními zásilkami dopravovanými poštou. Toto období největší konjunktury pohlednic, které již pravděpodobně nebude nikdy překonáno, se výstižně nazývá zlatým věkem pohlednic (přibližně 1898-1914). Na rozdíl od předchozího údobí je již nepoměrně lépe dokumentováno.

K  dalšímu zásadnímu předělu v historii pohlednic došlo rozdělením adresní strany na dvě části; jedna byla určena pro adresu, druhá pro sdělení. Tím byl jednoznačně vymezen prostor pro text sdělení, který již nemusel zasahovat do obrazové části a znehodnocovat ji. Vznikly pohlednice s tzv. krátkou adresou. Jako první pochopila logiku věci Anglie, kde k tomuto rozdělení došlo v roce 1902. Poté následovala Francie a 25. listopadu 1904 i Rakousko-Uhersko. V roce 1906 se dohodly členské země Světové poštovní unie na paušálním používání levé strany pro korespondenci, pravé pro adresu (není to vždy polovina). Rokem 1906 skončila oficiálně éra pohlednic s dlouhou adresou, avšak ještě několik let přežíval, zejména u části starší generace, zvyk psát sdělení i na obrazovou stranu pohlednice. Poštou ještě řadu let procházely pohlednice s dlouhou adresou, většinou ze starých zásob, u nichž sami pisatelé rozdělovali adresní stranu na dvě části (tužkou, perem). Kolem přelomu 19. a 20. století se tedy objevila pohlednice v té podobě, jak ji důvěrně známe dnes.

Rokem 1905 či 1906 končí pro mnoho sběratelů a publicistů zlatý věk pohlednic. Není to ale přesné, neboť ještě dlouho poté (přibližně do 1. světové války) lze převážnou část produkce, co do kvality námětu i tiskařského provedení, považovat za špičkovou. Vývoj pohlednic a vznik celého průmyslového odvětví specializovaného na jejich výrobu koncem 19. století by se pochopitelně neobešel bez zdokonalování tisku a řady objevů a výzkumů v této oblasti. Stojí jistě za zmínku, že na vzniku nových tiskařských technik měli velký podíl čeští vynálezci : Alois Senefelder (∗ 6. 11. 1771 v Praze, † 26. 2. 1834 v Mnichově), vynálezce techniky litografie (hlavní objev v roce 1796), Jakub Husník (∗ 1835 ve Vejprnicích u Křimic, † 1916 v Praze), autor řady vynálezů (včetně tzv. albertotypie, jak se dodatečně zjistilo) a zejména praktického využití světlotisku, a Karel Václav Klíč (∗ 31. 5. 1841 v Hostinném, † 15. 11.1926 ve Vídni), vynálezce hlubotisku.

Sběratelství pohlednic se dnes označuje hybridním slovem filokartie. Kdo je autorem této jazykové směsice, není známo. Ostatně, není se čím chlubit. Takové složeniny vymýšlí kdekdo, ale jak je vidět, občas se některá ujme a začne používat. První slovo filo je řeckého původu a znamená miluji (filein = milovati), druhé je nejspíš odvozeno z němčiny (Karte = dopisnice, lístek), či z francouzštiny (carte = lístek; carte - postale = korespondenční lístek). Jak jsem se již zmínil, před termínem filokartie se používal název kartofilie, který vycházel ze stejných slovních základů. Termín filokartie ale nedosáhl ještě celosvětového použití. Např. ve Spojených státech amerických se sběratelé pohlednic nazývají deltiologové (z řeckého deltion, což znamená malou psací tabulku).

Sbírání pohlednic bylo rozšířeno již v 90. letech 19. století. Důkazem tohoto tvrzení je i vznik prvních specializovaných časopisů v roce 1896 v Německu, kde začaly vycházet dokonce dva. Do roku 1905 se zde jejich počet zvýšil na osm! V Itálii začal vycházet specializovaný časopis v roce 1898, ve Francii o rok později, v Maďarsku na přelomu století vycházely dokonce tři časopisy. Byly buď předchůdci nebo přímo již doklady organizovaného sběratelství pohlednic. Vznik neorganizovaného soukromého sběratelství korespondenčních lístků a pohlednic lze předpokládat daleko dříve, snad již v polovině 70. let 19. století.

O  20 let později se sběratelství pohlednic stalo celosvětovou módou. Zpočátku bylo považováno za zábavu či sport a v denním tisku se o něm psalo ve sportovních rubrikách. Za zmínku stojí citát z knihy Pamětní spis vydaný na oslavu sté ročnice vynálezu litografie, Praha 1899. Na straně 30 se píše : „Ba nyní v době sportu možno říci, že z litografovaných výrobků obecenstvo vytvořilo si sport. Neboť jak jinak možno nazvati onu nespočetnou řadu dopisnic, které náladově jsouce kolorovány, v takovém množství předvádějí vážné a humoristické obrázky scénové, figurálně neb krajinářsky efektně. Svoji dopisnici má nyní již téměř každé sebemenší místo.“ Samozřejmě, že nešlo o sport - i když se tehdejší nadšenci kolem pohlednic určitě naběhali dost.

Z tohoto „sportu“ se koncem 19. století stala doslova mánie. Náruživě se sbíralo vše, co souviselo s místopisem (život města, obce, náměstí, ulice), s různými událostmi, které se dostávaly na pohlednice někdy již do 24 hodin (srážka vlaků, vojenské manévry, návštěva panovníka, požáry, povodně, pozdrav z plesu, odpolední koncerty v kavárnách) a s různými žánry (Vánoce, secese, humor, erotika). V té době ještě neexistovala turistika v tom smyslu, jak ji známe dnes. Není tedy divu, že každá pohlednice byla přijímána s velkým potěšením jako atraktivní suvenýr. A tak se pohlednice posílaly z nejrůznějších cest domácích i zahraničních, služebních, z každého výletu, ať již pěšího či na velocipedu. Existovaly dokonce i sběratelky, o jejichž fanatizmu svědčí, že zasílání pohlednic od svých ctitelů tvrdě vyžadovaly.

V každé rodině z tzv. lepší společnosti bylo módou mít reprezentativní album, kam se zařazovaly nejhezčí pohlednice přinášející kouzlo dálek. Pohlednice se vyměňovaly, kupovaly v papírnictvích, nádražních kioscích, trafikách, knihkupectvích a jinde, ale také ve specializovaných obchodech. Jejich vznik byl důsledkem nebývalé sběratelské konjunktury, kde si zájemce mohl vybrat z bohaté nabídky pohlednic tuzemských i cizokrajných.

Koncem 19. století se začaly sběratelé sdružovat do klubů. V Praze byl Klub sběratelů pohlednic založen v roce 1900. Sběratelské kluby vedly tehdy obvyklý spolkový život, pořádaly pravidelné výměnné schůzky, společné výlety a také výstavy. Ty ke sběratelství pohlednic neoddělitelně patří. Zde sběratelé představují širšímu okruhu zájemců výsledky svého většinou mnohaletého sběratelského úsilí a umožňují nahlédnout do svých jinak pečlivě střežených a opatrovaných soukromých sbírek.

Historie výstavnictví pohlednic v českých zemích začíná rokem 1899. Zatím první dosud zjištěná výstava pohlednic se na tomto území uskutečnila v neděli 9. července 1899 v Hradci Králové. Výstavku pohledových lístků uspořádal místní odbor Ústřední matice školské na Střelnici. Zde bylo vystaveno již několik set vybraných, vzácných lístků, zaslaných z různých končin světa. Výstava byla pouze jednou z atrakcí matiční slavnosti, kromě koulení o ceny, koncertů, přednášek, loutkového divadla i ohňostroje.

Druhá výstava proběhla ve dnech 26. - 29. srpna 1899 v Sobotce. Šlo o výstavu plakátů a pohledových lístků (dopisnic), kterou uspořádala opět Ústřední matice školská v měšťanské škole. Bylo zde vystaveno 1500 dopisnic. Zvláštní pozornost budila kolekce dopisnic ruských a sibiřských. Třetí výstava pohlednic se uskutečnila ve dnech 16. - 18. září 1899 v Rychnově nad Kněžnou a bylo na ní vystaveno již 5247 kusů! Je to sice neuvěřitelné, ale ověřené množství pohlednic. Čtvrtá výstava pak v září a říjnu 1899 v Roudnici nad Labem. Teprve pátá výstava pohlednic se uskutečnila v hlavním městě Praze v prosinci roku 1899. Do roku 1901 se v českých zemích uskutečnilo nejméně 15 dalších výstav pohlednic.

Mezinárodní výstavy se pořádaly od roku 1898. Od 1. do 31. května 1898 probíhala výstava v Lipsku, z roku 1899 jsou známy výstavy v italských Benátkách a ve francouzské Nice, kde český malíř Jan Mukařovský získal za námětovou tvorbu pohlednic jedinou zde udělenou zlatou medaili. Další dvě mezinárodní výstavy se konaly v roce 1900. V Budapešti získali první cenu dva čeští sběratelé a druhou cenu čtyři. V Paříži při příležitosti Světové výstavy získal nejvyšší cenu - Grand Prix známý pražský nakladatel pohlednic Josef Šváb Malostranský, mimochodem i první český filmový herec. Pohlednice nejen vydával, ale i prodával ve svém papírnictví v Mostecké ulici.